Moje vzpomínky na práci v žst. Dolní Lipka a žst. Podlesí

V roce 1970 jsem sloužil v železniční stanici Dolní Lipka jako výpravčí vlaků a dirigující dispečer pro dirigovanou trať D3 Dolní Lipka – Štíty. Již od čtrnácti let jsem se věnoval fotografování, a protože jsme měli dvě malé děti, koupil jsem si 8mm kameru a natáčel. Jednoho dne jsem se rozhodl natočit krátký film z pracovního prostředí na železnici, přesněji v železniční stanici a přilehlé dirigované trati Dolní Lipka – Štíty. Nejprve jsem si napsal jednoduchý scénář a začal natáčet. V této době ještě nebyly samozřejmě dostupné digitální kamery, tak jako dnes, kdy můžete natáčet i na mobilní telefon. Černobílé 8mm filmy jsem si vyvolával sám, což mě velmi bavilo. Ve svém drážním filmu z roku 1970 (dostupné na těchto webových stránkách) jsem chtěl ukázat všechna pracoviště ve stanici a na trati D3 včetně všech zaměstnanců, kteří na nich pracovali. Tehdejší personální potřeba stanice včetně D3, Červeného Potoka a Prostřední Lipky byla 42 pracovníků. Dolní Lipka byla stanicí III. třídy. Náčelníkem byl v té době pan Josef Grus a dozorčím přepravy pan Oldřich Kylar. Jako výpravčí sloužili paní Naděžda Ryšavá, pan Oldřich Baláš, Jan Minář, Čestmír Effenberger a moje maličkost. Dále pak to ještě byli pan Petr Hlaváč, který emigroval do Švédska, Jaromír Kasal a Jan Šebesta. Jako signalisté sloužili na St1 pan Josef Doubínek, Jan Štangl, Milan Mareš (bývalý topič na lokomotivách) a Vladimír Jošt. Na St2 sloužili pan Ladislav Šimek, Rudolf Doležal a Martin Šula. Hlavní pokladní v Dolní Lipce byla paní Marie Grusová a funkci skladníka vykonával pan Jaroslav Strnad. Osobní pokladní byla paní Hana Reslerová a Vlasta Foglová. Ve funkci staničního dělníka pracoval pan Josef Barnet a Metoděj Doubínek a uklízečkou byla paní  Marie Frošová. Na zastávce Prostřední Lipka byla pokladní paní Strnisková. Zastávka Červený Potok sloužila jako „hláska“ a funkci hláskaře zde vykonával pan Josef Kovář a Alexandr Kodým. Kromě dopravních povinností zde odbavovali i cestující. Na dirigovanou trať jsem se vydal s manipulačním nákladním vlakem. Minuli jsme zastávku Králíky a odbočku na vlečku „Tesla“, kde se v této době nakládalo a vykládalo poměrně dosti vozů. Při příjezdu do Králík mě zaujal staniční dělník pan Josef Svoboda, který porušoval služební předpis Op16 tím, že vlezl na zábradlí peronu a bravurně prováděl zalévání květin. V této funkci zde ještě pracovala paní Marie Wotawová. Jako osobní pokladní sloužila v Králíkách paní Kamila Šebestová a Jaroslava Knápková. Staniční dělníci zde byli docela využiti, protože nedaleká mlékárna dovážela do staničního skladiště své výrobky, které se pak překládaly do železničních vozů. Další zastávkou byla Červená Voda, kde sloužily jako osobní pokladní paní Blažena Himmerová a paní Marie Joštová. Funkci staničního dělníka zastávala paní Zdena Jurenková. Při příjezdu do stanice Moravský Karlov nás přivítal osobní pokladník pan Emil Kesselgruber, který se zde střídal se svojí manželkou Marií. Květinová výzdoba, o kterou se oba pečlivě starali, byla samozřejmostí, tak jako ve všech ostatních stanicích. Zastávka Bílá Voda, kde se rovněž prodávaly jízdenky, vykládaly a nakládaly železniční vozy, sloužila i jako závorářské stanoviště s obsluhou mechanických závor, což bylo velmi nepříjemné pro řidiče silničních vozidel, kteří museli čekat u závor někdy i několik minut. Závorář totiž musel uzavřít závory 5 minut po ohlášeném odjezdu vlaku ze Štítů. Když se jednalo o nákladní vlak, který někdy prodloužil jízdní dobu, řidiči to nevydrželi a odnesl to závorář. V této funkci zde sloužili pan Jaroslav Pacík, Josef Stolarik, František Dostálek a paní Marie Pospíšilová.Později sloužily v Bílé Vodě paní Františka Rašková, Milada Wágnerová a Ludmila Hásová. Projeli jsme zastávkami Mlýnickým Dvorem, Herolticemi a blížili se do konečné stanice této trati, do Štítů. Osobními pokladníky této stanice byli pan Josef Minář a paní Marie Königová. Chtěl bych připomenout, že všichni osobní pokladníci na této trati zároveň odbavovali i nákladní vozy a vykonávali tak vlastně i funkci nákladních pokladníků. O úklid a výzdobu stanice Štíty se vzorně starala paní Anna Šulová. Dále měla za úkol provádět úklid nocležen včetně převlékání lůžkovin. Moje služba výpravčího skončila v žst. Dolní Lipka dne 30. 9. 1972 a od 1. 10. 1972 jsem byl jmenován náčelníkem žst. Podlesí, kde jsem nastoupil po panu Jaroslavu Filipovi, který odešel do starobního důchodu. Personální potřeba této stanice IV. třídy byla 11 pracovníků včetně náčelníka stanice. Byli to čtyři výpravčí – pan Jan Moravanský, Antonín Mahel, Zdena Koutná. Funkci čtvrtého výpravčího vykonával náčelník stanice nebo substituti jako např. Věra Papáčková, Karel Motl a další. Výpravčí měli v popisu práce kromě řízení dopravy odbavování cestujících a železničních vozů (sepisování nákladních listů, výběr vozů k nakládce, účtování apod.). Dále tu sloužilo šest dozorců výhybek – pan Karel Marek, Rudolf Altman, František Suchánek, paní Věra Macenauerová, Marie Langrová a Ludmila Strmisková. Čtyři dozorci výhybek měli stanoviště u výpravčího a kromě úklidu, čištění a mazání výhybek obsluhovali dvoje mechanické závory. Jedny závory byly v obvodu stanice, tedy za vjezdovým návěstidlem, druhé byly na trati u „hospody“ nebo také u „Moravanských“. Uzavření těchto závor si museli dozorci výhybek velmi dobře hlídat, protože zde bylo velké nebezpečí projetí otevřených závor. I to se někdy stalo, když strojvedoucí nákladních vlaků krátil jízdní dobu, avšak naštěstí většinou bez následků. Sloužil zde jeden dozorce výhybek, kterého chodila v noci sledovat jeho žárlivá manželka z lesa na protějším svahu. Samozřejmě k tomu neměla žádný důvod. Ještě jedna perlička, která se šířila o jednom dozorčím výhybek. Ten se v jednom a témže plechovém kastrůlku holil a pak si v něm ohříval párek. V letech 1972 až 1977, kdy jsem ve stanici působil, bylo docela živo. Jezdilo poměrně dosti cestujících, většinou do zaměstnání a do škol, prováděla se vykládka a nakládka přepravci, většinou Pila Malá Morava a Státní statek Malá Morava. V těchto letech byly ve všech stanicích kolektivy „BSP“, které soutěžily o různé diplomy a odznaky. Hodnotila se hlavně výzdoba stanic při státních svátcích jako 1. máj apod. Všichni se samozřejmě snažili, aby byla výzdoba co nejlepší, protože s vyhodnocením byla spojena i finanční odměna. Žst. Podlesí i Dolní Lipka se několikrát umístily na předních místech. Stanice Podlesí měla i svoje skladiště a u výpravní budovy byl obytný dům pro tři rodiny, kde bydleli většinou zaměstnanci stanice. V současné době jsou všechny budovy ve stanici zdemolovány. Moje služba ve stanici Podlesí skončila dne 31. srpna 1977, kdy jsem předal službu panu Janu Šebestovi a nastoupil jsem jako náčelník žst. Dolní Lipka po panu Oldřichu Balášovi, který náhle onemocněl, takže mi ani nemohl stanici řádně předat. Pan Baláš sloužil v Dolní Lipce po panu Josefu Grusovi, který byl v sedmdesátých letech přeložen do žst. Lichkov. Já jsem sloužil v žst. Dolní Lipka do 28. 2. 1984, kdy jsem předal stanici opět panu Janu Šebestovi a dne 1. 3. 1984 jsem nastoupil do žst. Letohrad jako náčelník stanice (později přednosta).

Jaroslav Kosek, poslední přednosta ŽST Dolní Lipka