Lokomotivní depo v Hanušovicích v posledních 40 letech

Na posledních zhruba 40 let zavzpomínali Petr Holínka, výpravčí žst. Hanušovice a Pavel Lanča, strojvedoucí a později vedoucí strojmistr hanušovického depa.
Historie hanušovické topírny (později strojové stanice) se začala psát v roce 1888. Byla postavena, aby sloužila nově otevřené dráze z Hanušovic do tehdejší Dolní Lipové a Glucholaz. Až do let 1970-1971 byla plně zařízena pro účely parní trakce, a to jak personálně, tak vybavením.
Od r. 1970 začaly do depa najíždět první dieselové lokomotivy, nejdříve řady 669 – „Čmeláci“ (dnes 770.771) a později ř. 478.2 – „Berty“, „Zamračené“, „Bardotky“ (dnes 751). Zpočátku byly používány na postrkovou službu směr Ramzová, později jimi byly, při postupném stahování parních lokomotiv, pokryty veškeré lokomotivní výkony. Poslední parní stařenky opustili hanušovické depo v roce 1976.
V depu bylo 13 krytých stání, 3 venkovní, zauhlovací jeřáb, točna, kanálová kolej, vodárna, výhybna, sklady, dílny, administrativní budova, nocležny, školící místnost a šatny.
V čele „strojovky“ stál vedoucí strojmistr. V létech 1969 až 1985 to byl Josef Hudos, 1985–1994 Jaroslav Schittek a po něm až do zrušení lokomotivního depa v roce 1998 Pavel Lanča.
Počet strojvedoucích, pomocníků strojvedoucích a pomocného personálu se měnil postupně s přechodem na dieselovou trakci od roku 1970 ze 75 na konečných 35 před zrušením. Jak jsme se již zmínili, „strojovku“ vedl vedoucí strojmistr, se kterým více než 30 let spolupracovala pomocnice strojmistra, živá legenda topírny paní Žofie Spáčilová.
Provoz v topírně řídili v turnusové službě dozorci depa. Sloužili zde Josef Kukula, Justin Kanitra, Miloš Bureš, Oldřich Kehler, Jaroslav Michálek, Jiří Kubíček, Emil Klimeš, Josef Fictum, Ladislav Volf, Milan Sobotka, Oldřich Rychlý a Miroslav Horálek. Dále zde pracovali točnaři: Josef Kubaník, Marie Šklíbová, Marie Štěpánková, Magda Kamarytová, Alena Kovalčíková, Zuzana Poláčková, Marie Simonová a Helena Šimberská. Na dobrý technický stav lokomotiv dohlížel zámečník Josef Diviš, skladové zásoby zajišťovali skladníci pan Miroslav Rámert st., Jaroslav Straka, později paní Marie Horáčková, Dagmar Ačová, Ludmila Černá a Milada Jurčíková.
Na parních a později i na dieselových lokomotivách se strojvedoucími jezdili topiči, později pomocníci strojvedoucích. Po zrušení funkce pomocníků strojvedoucích tito pak přecházeli na jiná pracoviště v rámci LD Olomouc, nebo na funkci dozorce depa. Pracovali zde Josef Pavlíček, Josef Havelka, Jaroslav Ouředník, Václav Šenkyřík, Miroslav Zuffer, Jaroslav Michal, Josef Fictum, Jiří Kubíček, Vlastimil Hlavsa, Josef Coufal, Miroslav Baklík a Emil Klimeš.
V hierarchii provozních pracovníků depa byly samozřejmě nejvýše postaveni strojvedoucí.
Se svými parními a později dieselovými lokomotivami zajížděli s nákladními vlaky turnusově do Šumperka, Zábřeha, Starého Města a především na náročné, horské trati z Hanušovic do Mikulovic a Glucholaz, Zlatých Hor. Dle potřeby vykonávali postrkovou službu do Červeného Potoka a turnusově obsazovali nepřetržitý posun ve stanici Hanušovice. Měli a mají největší odpovědnost za lidské životy i materiální hodnoty. Proto musí skládat množství dopravních i státních zkoušek, absolvovat psychologická vyšetření. Za více než sto let činnosti hanušovické topírny (depa) se jich zde vystřídalo jistě několik stovek a to většina strávila na mašinkách celý život. My zde uvedeme pouze ty, kteří proháněli „železné oře“ za posledních zhruba 40 let a ty, kteří ve funkci strojvedoucího působí do dnešní doby.
Mezi strojvedoucí, kteří většinu své kariéry prožili na parních mašinách a pak přešli na dieselovou trakci, patřili Jan Fryčák st., Jan Loubal, Vlastimil Lanča, Jan Pajl, Miloš Kupka, Jiří Schneider, Zdeněk Žák, Václav Švestka, Antonín Berka, František Dvořák, Viktor Miko, Josef Soušek, Břetislav Březina, František Vicenec.
Druhou skupinou jsou strojvedoucí, kteří začínali na parních mašinách a končili na motorových lokomotivách (později někteří na M 810): Zdeněk Roubal, Josef Pavčo, František Hladil, Václav Jokl, Bohumil Král, Miloslav Rámert ml., Miroslav Havelka, Vladimír Hlavenka, Miloslav Sklenář, František Kožela, Vlastimil Chrudina, Pavel Lanča, Bohumil Hinklman, Václav Houserek, Bořivoj Nantl, Josef Kašpar, Jan Fryčák ml., Josef Švéda, Antonín Ač, Jaroslav Podhorný, Miroslav Šula, Jaroslav Vít.
Třetí skupinou jsou strojvedoucí, kteří jezdili na dieselových lokomotivách a pak přešli na osobní motorové vozy: Dušan Jenčke, Zdeněk Balciar, Jiří Gaier, Jiří Gronych, Kamil Jirgl, Josef Talaš, Jiří Pešťál, František Ruprich, Vladimír Severa, Emil Kania, Miloš Ježek. K nákladní společnosti Cargo přešli Květoslav Smolný a Radek Kristek.
A pak tu máme nejmladší generaci, která dnes patří pod Středisko lokomotivních čet. To sídlí v budově žst. Hanušovice a bylo nově vybudováno v roce 2014. Strojvedoucí turnusově obsluhují pouze trať Hanušovice – Staré Město pod Sněžníkem a střídají se zde: Luděk Hajzler, Petr Jordán, Miroslav Směšný, Tomáš John, Jiří Fiedler, Karel Bursa a střídači ze šumperského depa.
Musíme se také zmínit o strojvedoucích „kasíčkářích“. Jsou to ti, kteří jezdí většinou se sólo motoráčkem na méně frekventovaných tratích a cestující ve vlaku odbavují pomocí POP (přenosné osobní pokladny). Ve Středisku lokomotivních čet Hanušovice jsou to ti, co jezdí na trati do Starého Města pod Sněžníkem. Navíc to byli v létech 2006 až 2011 strojvedoucí, kteří vozili a obsluhovali cestující na tratích z Hanušovic do Dolní Lipky a Letohradu a na trati z Dolní Lipky do Štítů. Turnusově zde jezdili: Miroslav Havelka, Vladimír Hlavenka, Josef Talaš, Jiří Gronych, Jiří Pešťál, František Ruprich, Vladimír Severa, Emil Kania, Jaroslav Březina, Luděk Hajzler, Vladimír Štěpánek, Stanislav Skála, Vladimír Knápek, Petr Jordán a střídači ze šumperského depa.
Nesmíme také zapomenout na strojvedoucí z jiných dep, kteří v rámci svých turnusových směn pravidelně zajížděli do hanušovické strojovky. Byli to „fíři“ze šumperského depa, většinou s osobními motoráky (M 131, M 262, M 810) a s lokomotivami od nákladních vlaků (T 669, T 478.2, T 435, T 458), z depa Lipová Lázně (od nákladních vlaků s T 478.2., osobní pak s M 810). Jezdili tam i strojvedoucí z letohradského depa. Ti sem při obratech zajížděli na krátký odpočinek, nebo na nocleh. „Náklaďáci“ se Sergeji T 679 a T 466, „osobáři“ pak s motoráky M 240 a M 810.
Ke konci našeho vzpomínání ještě pár řádků o neslavném konci hanušovického depa. Začátkem roku 1998 padlo rozhodnutí „někoho kompetentního nahoře“, že provoz v hanušovickém depu bude ukončen. Stalo se tak 23. 5. 1998, tedy 110 let od jeho zprovoznění. Celý areál, včetně provozních budov tak zůstal opuštěn. V létech 2000-2 proběhlo několik jednání mezi městem Hanušovice, představiteli Dobrovolného svazku města obcí Šumperska a vedením LD Olomouc, co s nepoužívaným depem. Padaly návrhy na vybudování železničního muzea i na jeho komerční využití. Bohužel všechny návrhy, které by vedly k zachování stávajícího areálu, zkrachovaly na financích. Nějakou dobu pak byly prostory využívány k odstavení neprovozních lokomotiv, sněhového pluhu a mechanizmů pro údržbu tratí. Před poslední katastrofou, která areál postihla, zde byly navíc umístěny i historické motorové vozy M 131 a M 120 a přívěsné vozy. Neštěstí se stalo v prvním týdnu měsíce března roku 2006. Během několika dní spadlo na Hanušovice téměř 50 cm mokrého sněhu. Velkou zátěž neunesla střecha, která kryla remízy s lokomotivami a historickými vozidly. Pádem střechy tak byly některé vážně poškozeny a některé dokonce úplně zničeny. Tato událost pak urychlila rozhodnutí, že areál nemá cenu udržovat a že dojde k demolici veškerého zařízení a všech provozních budov. K té o několik roků skutečně došlo a dnes zde najdete pouze volné prostranství, které již ničím nepřipomíná pracoviště několika železničářských generací - hanušovické lokomotivní depo.

A na úplný konec ještě malou perličku.
V roce 1995 (tedy 3 roky před jeho definitivním uzavřením) bylo v areálu depa započato se stavbou nové, moderní, stáčecí a tankovací stanice. Ta byla využívána, ještě ne zcela dokončená, až do uzavření depa a vlastní kolaudace pak proběhla až rok po uzavření depa. Dvě velkoobjemové nádrže na naftu pak byly využívány jako státní hmotné rezervy asi do roku 2005. Poté byly zbourány. Celá investice tak přišla vniveč, což ale není pro podnik ČD nic neobvyklého. Nikdo za nic nemůže a nikomu nic nechybí.