Tato úsměvná příhoda se stala ještě v době, kdy do Hanušovic přijížděly těžké uhelné vlaky z Mostu, které tahaly jedny z nejsilnějších lokomotiv – Sergeje. Jedním z hlavních aktérů příběhu byl místní příslušník Veřejné bezpečnosti, který si často závěr své služby zpříjemňoval obchůzkou, která končívala v blízkém rekreačním zařízení „Na zámečku" konzumací alkoholických nápojů.
Po jedné takové prodloužené šichtě si to nejistým krokem namířil k domovu přes nechráněný železniční přejezd. Věděl, že tudy v nočních hodinách často jezdí motorové vozy do nedalekého Šumperka do opraven, a tak když uslyšel v dálce houkání vlaku, zrodil se v jeho ovíněném mozku nápad. Proč by měl jít pěšky více než tři kilometry, když ho nádražáci svezou zadarmo?
Vytáhl proto služební baterku a jako zkušený železničář začal kroužit červeným světlem. Strojvedoucí Karel D. z Letohradu tuto návěst uprostřed lesů nečekal. Ale předpis je předpis, musel uposlechnout. Když míjel s brzdícím vlakem vrávorající postavu v nenáviděné esenbácké uniformě, vjela do něj ohromná zlost. Týden předtím mu totiž příslušníci VB sebrali řidičák i s technickým průkazem od auta.
Když příslušník „páté bé", jak jsme jim tenkrát říkali, zjistil, že namísto motoráku omylem zastavil více než 1 200 tun vážící kolos, ani se dvěma promilem v krvi nezaváhal. Sebral všechny síly a utíkal z místa činu. Strojvedoucí popadl do ruky kladivo a jakmile vlak zastavil, seskočil z lokomotivy a hnal se za ním. Esenbák měl mírný náskok, navíc byla tma jako v pytli, a tak mu utekl.
Po dvaceti minutách neplánovaného zdržení na trati vlak dojel do Hanušovic. Naštvaný strojvedoucí se mi svěřil, co se mu stalo. Ihned volal svému strojmistrovi a nahlásil mimořádnou událost. Já pak musel zavolat provoznímu dispečerovi a na místní oddělení Veřejné bezpečnosti. Zkrátka, Karel to rozjel a chtěl, aby padaly hlavy.
Přestože bylo kolem půl třetí ráno, netrvalo ani hodinu a v dopravní kanceláři se objevil sám velký náčelní místního oddělení VB a snažil se vše urovnat a zahrát do ztracena. Poslal jsem ho do lokomotivního depa, kdy strojvedoucí Karel D. mezitím odpočíval, před návratem do svého domovského depa. Ten se ale nezalekl ani několika velkých hvězdiček na esenbácké uniformě a nebýt pohotových zaměstnanců hanušovického depa, byl by to kladivo jistě použil znovu.
A jak to vše dopadlo? Karlova pomsta příslušníkům VB za řidičák a techniček vyšla. Zastavovač nákladních vlaků byl potrestán odebráním prémií na tři měsíce a k tomu musel půl roku „šlapat chodník" v Ostravě, kam se tenkrát chodívalo za trest.